Mise v Afghánistánu - jak dál?

Je to již více než třicet let, co jsem se blíže seznámil s hrou, o které jsem do té doby neměl valného mínění. Považoval jsem ji za nudnou a nezajímavou. Během velmi krátké doby však nastal zásadní zlom a já změnil názor. Hra na mne tak silně zapůsobila, že se stala součástí mého života, což trvá až do dnešních dnů. Ano, jde o šachy - hru králů.

Všeobecně se ví, že cílem šachové partie je dosáhnout vítězství jednoho hráče nad druhým. Zvítězit však může pouze jeden z hráčů. Každý začátečník, zvládnuvší základy šachové hry také ví, že šachová partie má zpravidla tři základní části. Zahájení, střední hru a koncovku. Občas se sice stane, že šachová partie skončí dříve, než dospěje do koncovky. To se stává jen v případě, kdy jeden ze soupeřů je výrazně lepším hráčem než druhý, nebo když některý z hráčů udělá hrubou chybu. Začátečník také ví, že i když se mu zrovna nezamlouvá situace na pomyslném bojišti - šachovnici, má v zásadě pouze dvě možnosti jak dokončit hru, kterou rozehrál. Buď pokračuje ve hře a udělá vše co je v jeho silách a schopnostech k dovedení partie do zdárného konce. Nebo partii vzdá a ve hře již dál nepokračuje.

Výše uvedené jsem si opět připomněl před pár dny, kdy k nám na krátkou pracovní návštěvu zavítal generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen, a to v souvislosti prezentovaných postojů a stanovisek čelných představitelů našeho státu ve vtahu k aktuální situaci v Afghánistánu a především k zapojení České republiky do mise NATO v této zemi.

Laskavého čtenáře musím v této chvíli rychle uklidnit. Bez obav, nehodlám další řádky věnovat úvahám na téma kolik sil, kdy a kde nasadit a také jakého druhu. Jde o odborné otázky, na které samozřejmě existují různé názory, pohledy a argumenty. Pohled, který se pokusím nabídnout je poněkud odlišný. Pro zjednodušení, s jistou mírou nadsázky, si dovolím stávající konflikt v Afghánistánu přirovnat k šachové partii.

Je známo, že partie byla zahájena v neděli 7.10.2001 v 18,30 hodin našeho času. Soupeři, kteří proti sobě nyní stojí, jsou známi. Na jedné straně - koaliční síly NATO a jejich spojenci. Na straně druhé - síly Talibanu, Al-Káidy a jejich příznivci. Lze stručně okomentovat současný stav pomyslné partie? Domnívám se, že by to šlo například takto:

Přestože koaliční síly NATO a jejich spojenci získaly v zahájení výraznou převahu, nedokázaly ji dovést do rychlého a vítězného konce. Soupeři se podařilo partii převést do střední hry, ve které se nyní partie nachází. Ještě několik dlouhých let (možná i desetiletí) budeme svědky celé řady taktických a možná i strategických obratů, materiálních a především lidských ztrát na obou stranách. Jedno je jisté, do konce partie je daleko. Lze vyhrát, ale i prohrát. Dokonce lze připustit, že partie skončí remízou - smírem.

Teď však zpět do skutečné reality. Česká republika je členem koaličních sil NATO v Afghánistánu. Aktivním účastníkem, tzn. s fyzickou účastí vojenského kontingentu v rámci koaličních sil. To je nezpochybnitelnou realitou od dubna 2002 až do dnešních dnů. Nutno připomenout, že Česká republika opakovaně a výrazným dílem přispěla k dosažení dílčích úspěchů především na taktické úrovni doposud vedených operací. Je také plně spoluodpovědná za přípravu a realizaci předchozích i stávajících strategických záměrů.

Doposud platilo, že se naše politická reprezentace (bez ohledu na to, kdo byl momentálně "u vesla") vždy dokázala v případě mise v Afghánistánu dohodnout, jak dál. Zdá se, že dnes to již neplatí. Připouštím, že se aktuální situace v Afghánistánu nemusí každému zamlouvat. Nemám však pochopení pro ty, kteří na jedné straně nesou plnou spoluodpovědnost za současný stav a na druhé straně se k této odpovědnosti hlásí pouze selektivním způsobem. Zpravidla jen v případech, kdy jde o úspěch. Častěji jsme spíše svědky faktické neochoty nést negativní náklady, které vojenské a později civilní mise v praxi vždy nesou.

Osobně považuji za neodpovědné a současně neprozíravé neustálé názorové lavírování v otázce jak dál s účastí České republiky v Afghánistánu. Názory a nálady veřejnosti jsou důležité, nepodceňuji je, ale jsou často velmi proměnlivé. Nejsou časově ani průběhově v souladu s procesy, které jsou spojeny se složitým řešením mezinárodních konfliktů a krizových situací. Dlouhodobé problémy nelze řešit na základě momentální chuti nebo nechuti realizovat "nepříjemné a nepopulární" opatření. To jednoznačně platí i pro přístup politické reprezentace České republiky k řešení složité bezpečnostní situace v Afghánistánu. Základní otázka je následující:

Pokračovat v aktivní účasti v konfliktu, jehož jsme již dlouhou dobu součástí a za který svým dílem neseme také odpovědnost, nebo ne?

V zásadě je možné zvolit jen jedno ze dvou existujících řešení. Buď bude pokračovat aktivní účast České republiky při řešení složité bezpečnostní situace v Afghánistánu až do chvíle, kdy bude situace v regionu bezpečnostně stabilizována. Bez ohledu na aktuální oblíbenost nebo neoblíbenost celé věci. Nebo se přestane lavírovat a na rovinu se spojencům řekne, že končíme a naše další účast při řešení složité bezpečnostní situace bude již jen symbolická. Vybrat si, rozhodnout se a za rozhodnutí nést odpovědnost. Bez výmluv a bezpodmínečně. To je úkol pro ty, kteří rozhodují.

I šachista začátečník ví, že má jen dvě možnosti jak dokončit hru, kterou rozehrál. Buď bude ve hře pokračovat, nebo partii vzdá. "Smetení" šachovnice ze stolu, nebo zbabělé opuštění hrací místnosti a tím i hry formou útěku či úprku bez vysvětlení je nejen v rozporu s pravidly hry, ale i slušného chování.


Publikováno dne 8. března 2010 na https://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/