Je to již více než třicet let, co jsem se blíže seznámil s hrou, o které jsem do té doby neměl valného mínění. Považoval jsem ji za nudnou a nezajímavou. Během velmi krátké doby však nastal zásadní zlom a já změnil názor. Hra na mne tak silně zapůsobila, že se stala součástí mého života, což trvá až do dnešních dnů. Ano, jde o šachy – hru králů.

Všeobecně se ví, že cílem šachové partie je dosáhnout vítězství jednoho hráče nad druhým. Zvítězit však může pouze jeden z hráčů. Každý začátečník, zvládnuvší základy šachové hry také ví, že šachová partie má zpravidla tři základní části. Zahájení, střední hru a koncovku. Občas se sice stane, že šachová partie skončí dříve, než dospěje do koncovky. To se stává jen v případě, kdy jeden ze soupeřů je výrazně lepším hráčem než druhý, nebo když některý z hráčů udělá hrubou chybu. Začátečník také ví, že i když se mu zrovna nezamlouvá situace na pomyslném bojišti – šachovnici, má v zásadě pouze dvě možnosti jak dokončit hru, kterou rozehrál. Buď pokračuje ve hře a udělá vše co je v jeho silách a schopnostech k dovedení partie do zdárného konce. Nebo partii vzdá a ve hře již dál nepokračuje.

Výše uvedené jsem si opět připomněl před pár dny, kdy k nám na krátkou pracovní návštěvu zavítal generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen, a to v souvislosti prezentovaných postojů a stanovisek čelných představitelů našeho státu ve vtahu k aktuální situaci v Afghánistánu a především k zapojení České republiky do mise NATO v této zemi.

Laskavého čtenáře musím v této chvíli rychle uklidnit. Bez obav, nehodlám další řádky věnovat úvahám na téma kolik sil, kdy a kde nasadit a také jakého druhu. Jde o odborné otázky, na které samozřejmě existují různé názory, pohledy a argumenty. Pohled, který se pokusím nabídnout je poněkud odlišný. Pro zjednodušení, s jistou mírou nadsázky, si dovolím stávající konflikt v Afghánistánu přirovnat k šachové partii.

Je známo, že partie byla zahájena v neděli 7.10.2001 v 18,30 hodin našeho času. Soupeři, kteří proti sobě nyní stojí, jsou známi. Na jedné straně – koaliční síly NATO a jejich spojenci. Na straně druhé – síly Talibanu, Al-Káidy a jejich příznivci. Lze stručně okomentovat současný stav pomyslné partie? Domnívám se, že by to šlo například takto:

Přestože koaliční síly NATO a jejich spojenci získaly v zahájení výraznou převahu, nedokázaly ji dovést do rychlého a vítězného konce. Soupeři se podařilo partii převést do střední hry, ve které se nyní partie nachází. Ještě několik dlouhých let (možná i desetiletí) budeme svědky celé řady taktických a možná i strategických obratů, materiálních a především lidských ztrát na obou stranách. Jedno je jisté, do konce partie je daleko. Lze vyhrát, ale i prohrát. Dokonce lze připustit, že partie skončí remízou – smírem.

Teď však zpět do skutečné reality. Česká republika je členem koaličních sil NATO v Afghánistánu. Aktivním účastníkem, tzn. s fyzickou účastí vojenského kontingentu v rámci koaličních sil. To je nezpochybnitelnou realitou od dubna 2002 až do dnešních dnů. Nutno připomenout, že Česká republika opakovaně a výrazným dílem přispěla k dosažení dílčích úspěchů především na taktické úrovni doposud vedených operací. Je také plně spoluodpovědná za přípravu a realizaci předchozích i stávajících strategických záměrů.

Doposud platilo, že se naše politická reprezentace (bez ohledu na to, kdo byl momentálně „u vesla“) vždy dokázala v případě mise v Afghánistánu dohodnout, jak dál. Zdá se, že dnes to již neplatí. Připouštím, že se aktuální situace v Afghánistánu nemusí každému zamlouvat. Nemám však pochopení pro ty, kteří na jedné straně nesou plnou spoluodpovědnost za současný stav a na druhé straně se k této odpovědnosti hlásí pouze selektivním způsobem. Zpravidla jen v případech, kdy jde o úspěch. Častěji jsme spíše svědky faktické neochoty nést negativní náklady, které vojenské a později civilní mise v praxi vždy nesou.

Osobně považuji za neodpovědné a současně neprozíravé neustálé názorové lavírování v otázce jak dál s účastí České republiky v Afghánistánu. Názory a nálady veřejnosti jsou důležité, nepodceňuji je, ale jsou často velmi proměnlivé. Nejsou časově ani průběhově v souladu s procesy, které jsou spojeny se složitým řešením mezinárodních konfliktů a krizových situací. Dlouhodobé problémy nelze řešit na základě momentální chuti nebo nechuti realizovat „nepříjemné a nepopulární“ opatření. To jednoznačně platí i pro přístup politické reprezentace České republiky k řešení složité bezpečnostní situace v Afghánistánu. Základní otázka je následující:

Pokračovat v aktivní účasti v konfliktu, jehož jsme již dlouhou dobu součástí a za který svým dílem neseme také odpovědnost, nebo ne?

V zásadě je možné zvolit jen jedno ze dvou existujících řešení. Buď bude pokračovat aktivní účast České republiky při řešení složité bezpečnostní situace v Afghánistánu až do chvíle, kdy bude situace v regionu bezpečnostně stabilizována. Bez ohledu na aktuální oblíbenost nebo neoblíbenost celé věci. Nebo se přestane lavírovat a na rovinu se spojencům řekne, že končíme a naše další účast při řešení složité bezpečnostní situace bude již jen symbolická. Vybrat si, rozhodnout se a za rozhodnutí nést odpovědnost. Bez výmluv a bezpodmínečně. To je úkol pro ty, kteří rozhodují.

I šachista začátečník ví, že má jen dvě možnosti jak dokončit hru, kterou rozehrál. Buď bude ve hře pokračovat, nebo partii vzdá. „Smetení“ šachovnice ze stolu, nebo zbabělé opuštění hrací místnosti a tím i hry formou útěku či úprku bez vysvětlení je nejen v rozporu s pravidly hry, ale i slušného chování.


Publikováno dne 8. března 2010 na https://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/

Join to newsletter.

Curabitur ac leo nunc vestibulum.

Thank you for your message. It has been sent.
There was an error trying to send your message. Please try again later.

Continue Reading

Get a personal consultation.

Call us today at (555) 802-1234

Request a Quote

Aliquam dictum amet blandit efficitur.